Výzvy

24. ledna 2015 v 18:51
Čaute lidi,
Asi si už říkáte, co s tou holkou zase je. Nejdříve píše články o tom jak se nikdy nesmí vzdát a pořád musí bojovat. A pak? Postupně se ztrácí. Vše, co prožíváte se odráží ve Vašich myšlenkách. Vaše mašlenky se odrážejí v tom, co prožíváte. Jsou to dvě důležité součásti, které neoddělíte. Můžete to zkusit, ale neuspějete. Ano, mám strach. Přiznávám. Ale snažím se s ním bojovat.
Když si budete chtít splnit sen, musíte risknout všechno. Ne jen stát v koutě a obávat se, co bude dál? co bude když to nevyjde. Tento týden jsem byla v Brně na dni otevřených dveří Masarykovy univerzity. Mimo jiné jsem měla možnost vyzkoušet si roli moderátora v rádiu. Prostě wow! Nejdřív jsem byla hodně nervózní a samozřejmě to nebyl úplně perfektní výkon, ale bylo to super. Zjistila jsem, že nebyl vůbec žádný důvod se bát. Původně jsem to nechtěla ani zkusit, ale pak ... Obrovská příležitost, nová zkušenost, ... Děkuju všem! Byl to zážitek týdne. Lidi nebojte se přijímat výzvy. Některé vyjdou a bude rádi za své rózhodnutí. Jiné nevyjdou a vy budete mít novou zkušenost a skvělý pocit, že ste se nebáli a šli do toho!


Když něco chcete musíte za tím jít! Výzva je cokoli, co se vám postaví do cesty. Přijměte ji! Poražte ji! A buďte sami sebou. Svět není procházkou po rozkvetlé louce. Je to válka, utrpení, strach. Ale i ty nádherné okamžiky jako čas, který strávíte se svojí rodinou, s kamarády, s milovaným člověkem. Važme si každé drobné chvilky, kdy jsme šťastní, opravdu šťastní.
Být šťastný. Ne, vždy to je lehké. Já vím. Ale nevzdávejte se prosím. To my tvoříme svět. My tvoříme budoucnost. Naše generace v ní bude žít. Prosím, zabojujte se mnou. Každý začněte v sobě. Jedna drobná změna v nás. Jeden úsměv darovaný někomu, kdo už nic nemá. I to je výzva! Výzva, kterou když přijmeme, můžeme změnit někomu celý život. Jeden úsměv dodá člověku víc síly než si myslíte.
 

Odhodlání

20. ledna 2015 v 19:40
Zdravím Vás,
Opět uplynul nějaký ten čas a já opět píši o událostech několika posledních dní. Nebudeme si nic nalhávat, přestože od návratu do školy uplynula poměrně krátká doba, stalo se toho víc než dost. Musela jsem se rozloučit s přítelem, jelikož studuje v jiném městě než já. Právě toto rozloučení byla asi nejtěžší věc, kterou jsem musela udělat. A možná právě díky tomu jsem si uvědomila jak neskutečně velkou oporu v něm mám.
Také jsem si s hrůzou v očích uvědomila, že přišel čas, kdy musím nějakým způsobem vylepšit známky získané půlročním lenošením. Jak se říká, život je boj a pokud chceš žít musíš bojovat! Ano nejsem zastáncem probdělých nocí se sešitem v ruce, ale přece jen napsat jeden test za jedna, abych přesvědčila učitele, že na "to" mám, zvládnu.
Do toho všeho pokračují mé kurzy angličtiny. Zatím mohu jen doufat, že úspěšně. Ale co mohu říci už teď? Udělám všechno pro to, aby to byla pravda! Nikdo neříkal, že to bude jednoduché. Já dosáhnu svého úspěchu! Možná ne hne, ale jednou to vyjde. Musím jen vydržet a já vydržím. Úspěšně složím zkoušku! Úspěšně změním sebe!


Jeden den

9. ledna 2015 v 21:58
Ahoj,
nejsem si jistá jestli už jsem se o tom nezmiňovala, ale začala jsem chodit na hodiny angličtiny. Na jaře mě čeká další významná událost. Budu skládat mezinárodní jazykovou zkoušku. Ale poslední dobou nějak pochybuji, zda mám šanci ji úspěšně zvládnout, ale teď už utéct nemůžu. Musím udělat vše pro to, abych byla, co nejúspěšnější. Změna je život. Dřív bych udělala všechno, abych z toho mohla nějak vycouvat. Ale nemůžu se pořád jen něčeho bát a schovávat se doma pod peřinou. Je načase toto bezpečné místo opustit a poznat svět. Svět - to kruté, bláznivé, nebezpečné místo. Jsem zastánce názoru, že krása se skrývá uvnitř. Jde se objevovat!

Bohužel je tady něco, co mě neustále děsí. Za pár dní mi opět začne škola. A co bude teď? Musím se učit na angličtinu, blíží se pololetí a já se opět zoufale začnu snažit nějak napravit chyby, které způsobila moje nečinnost během uplynulých několika měsíců. Začnu nestíhat, budu mít zoufale málo času. Mám pejska o kterého se musím starat a kterému se chci více věnovat. Zkrátka je toho moc. Nevím jak to zvládnu, ale ... Nechci promrhat svůj den! Je jen jeden a další už nemusí být!

 


Video, které ovládlo svět

4. ledna 2015 v 11:39
Zdravím,
možná si někteří z vás na youtube všimli videa Suliho Breakse: Why I hate school but love education:

V poslední době se stalo toto video velkým hitem. Mnoha mladých lidí se rozhodlo skončit se školou nebo se alespoň přestat učit, což ve výsledku znamená totéž. Pro mě je toto video velkou inspirací. Co mě osobně zaujalo ještě více je jeho další video, ve kterém říká proč. Upozorňuje na to, že je dobré se vzdělávat, ale zárověň říká, že není podstatné zda jsme pro učitele číslo 1 nebo číslo 3.

Snad toto video inspiruje i některé z Vás. Mně osobně se velmi dotklo, a proto se o něm zmiňuji. Hezký den všem!

Pád

2. ledna 2015 v 16:36
Zdravím,
opět píši po delší době, za což se všem omlouvám. Říká se, že začátky jsou nejtěžší. Bohužel musím souhlasit. Po propuštění z nemocnice jsem nemohla nějakou dobu cvičit, a tak jsem hodiny tělocviku trávila vysedáváním u bufetu. Přemýšlela jsem nad několika maličkostmi, které bych brzy chtěla uskutečnit. Jen, co se naskytla příležitost zúčastnit se této hodiny s radostí jsem ji přijala. Šli jsme na zimní stadion, bruslit. Já, velký nadšenec do bruslení, na ledě byla mezi prvníma. Bohužel zde byli i žáci z jiné místní školy, kteří na bruslích nebyli příliš zdatní, ale chovali se jako mistři světa v rychlobruslení. Jeden klučina mi podrazil nohy. Následoval pád. Zranila jsem si pravé koleno.

Když jsem si ujedomila, co se stalo, málem jsem se rozbrečela. "Za dva týdny je ples. Musím normálně chodit,"prolétlo mi hlavou. Nevyšlo to. Bolí to. Nosím dlahu a doufám, že se vše obejde bez dalších následků. Ale nechci si stěžovat. Nejdřív jsem byla rozčilená, smutná a zlomená.Teď už to tak nevnímám. Celou nehodu beru jako zkoušku. Zkoušku, která všem ukáže, že se chci změnit, a že se měním.

Nakonec jsem se plesu zúčastnila. Samozřejmě i s dlahou. Můj přítel mě neskutečně podřžel a dokonce jsme si spolu i zatančili. Za všechno jsem mu teď strašně moc vděčná, protože právě díky němu mohu říct, že ten ples byl úžasný.


Ukázal mi, že je super se změnit a čelit nejrůznějším zkouškám, ale je důležité nebýt sám. Každý z nás má určitě někoho ve svém okolí, kdo ho podrží. Někoho, kdo mu pomůže ať už se stane cokoliv. Možná teď někdo zareaguje, že nemá, ale zamyslete se. Pravý přítel vám nepůjčí peníze, protože si vás cení natolik, že nechce zničit tohle přátelství.
Hledejte kolem sebe. A najdete! Pokud má někdo pochybnosti, napište! Když to půjde ráda pomůžu.

Myšlenky z nemocnice

21. listopadu 2014 v 21:43
Ahoj,
Po dlouhé době jsem tady zase. Ale než se začnu věnoat příběhu proměny, chci vysvětlit svoji pauzu. Všem se za to samozřejmě moc omlouvám. Měla jsem úraz a týden ležela v nemocnici. I když už jsem doma, pořád mi ještě není nejlíp, ale pokusím se, psát co nejvíce. Děkuju za pochopení.

Celkem mě naštvalo, když jsem skončila v nemocnici, zrovna když jsem si detailně naplánovala celý týden a byla rozhodnutá udělat další kroky směr k lepšímu životu. Ale když se zpětně na celou situaci podívám, jsem ráda, že se to stalo. Měla jsem neuvěřitelně moc času na přemýšlení. A je tu pár drobných myšlenek, o které se chci podělit. Ovšem nebudu (jako někteří pisálci článků typu 10 zaručených rad jak ...) vypisovat jednotlivé body, ale svojí myšlenku více popíšu. Koneckonců popisuju svojí cestu.

Úspěch se skláda z tisíce drobných krůčků, žádný nelze přeskočit. Vždy musíte trpělivě pokračovat dál!
Některé zvládneme na první pokus a u jiných musí udělat tisíc chyb, než zjistíme způsob, kterým to bude fungovat.
Samozřejmě každé selhání se počítá, ale je lepší počítat úspěch a ze selhání se poučit.
"Smířím se s neúspěchem, ale nikdy bych nepřijal fakt, že jsem s o úspěch nepokusil!" (Michael Jordan)
Uznávám byly chvíle, kdy jsem vše chtěla vzdát, vlastně občas ještě jsou. Kdo se vzdá s prvním selháním, nikdy nevyhraje!


Uvědomila jsem si, že není podstatné, co všechno si naplánujeme, ale co všechno splníme. K čemu mi byl dokonalý plán, když jsem ho neuskutečnila. S tím souvisí, že všechno má svůj čas. Můžeme se do všeho vrhnout bez přemýšlení, a nebo promyslet plán a pak dát vše do jeho uskutečnení.

Na nemocničním lůžku jsem chvíli uvažovala o tom, že se vrátím zpět ke "starému" způsobu života. Ale musím uznat, že by to byla chyba! Ačkoli vím, že někdy je těžké rozdávat lásku, pomáhat ostatním a za tohle vše sklidit pouze kritiku, nechci skončit dole. Chci stoupat směrem vzhůru, ne jen klečet v prachu! Chci být lepší! A taky lepší budu! Nečekám, že mě okolí pochopí, denně se setkávám s nepochopením, s falešností, přetvářkou,... Ale přesto doufám, že moje chování ovlivní alespo někoho, že si lidé konečně uvědomí, že nenávist, závist apod. nejsou cestou k úspěchu. Často selhávám, ale to i tisícovky jiných! Jsme jen lidé! Lidé selhávají! Selhání je důvodm proč to nevzdat, protože v těchto okamžicích si vždy uvědomím chyby, kterých jsem se dopustila a v "dalším kole" se jim vyvaruji.


Změna je život! Každý, kdo se pokusí o změnu sebe, ne okolí, má mé uznání. "Každý chce měnit svět kolem sebe, ale málokdo si uvědomí, že musí začít u sebe" (L. N. Tolsotoj)
Kdyby tohle udělal každý, svět by byl lepší. Ale je to jen hezký sen. Pojďme to změnit!

Pokrok nebo mrtvý bod?

10. listopadu 2014 v 20:57
Zdravím Vás,
pár dní od doby, kdy jsem se rozhodla o svoji změny podělit s ostatními, již uplynulo. Nyní sedím a přemýšlím, zda jsem od té doby udělala nějaký pokrok. Nevím. co lze za pokrok na cestě k lepšímu životu považovat? Váhám s odpovědí. Jelikož nechci jen psát fiktivní články o změně, ale chci se podělit o skutečnou změnu. Opět začnu příběhem ze života.
U nás na gymnáziu, v paralelním ročníku studuje i jeden kluk, který se sem asi před rokem přestěhoval z Prahy. co si budeme nalhávat, nemá zde příliš mnoho kamaradů. V podstatě se s ním kamarádí pár lidí, kteří s ním cítí lítost. Nedá se však říct, že takový přístup k němu měli jeho spolužáci od začátku. Osobně si myslím, že naopak jeho třída byla z počátku velmi vstřícná a přátelská, ale pak došlo ke změně. Jindra (nový spolužák) prostě přišel na malé město a jako největší frajer, tady zkoušel sbalit každou holku, kterou potkal. Nevím proč? Měl být rád, že ho všichni tak dobře přijali. Po pár týdnech už měl všichni jasný obraz a od té doby jde živtem na škole s nálepkou frajírka, co to zkoušel na každou a ještě očekával, že jen proto, že je z města, začnou holky šílet. Nestalo se tak. Jindra nyní chodí do školní psychologické poradny a vymýšlí, co udělat, aby obnovil vztah se spolužáky. Zkrátka platí, že ztracenou důvěru lze jen těžko obnovit.

"Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily." Jan Ámos Komenský


Abych moc neodbočovala a vrátila se zpět k sobě. Důvod proč zde zmiňuji tento příběh je, že si myslím, že když se chceme změnit nemůžeme se pouze soustředit sami na sebe, ale musíme vnímat i okolí. Sama jsem si tou cestou prošla - ono někdy zkrátka člověka odsoudí anižby ho poznali a vůbec mu dali šanci a někdy tu šanci člověk prostě promarní sám. Sama jsem dost šancí promarnila a vždy to vzdala, ale ted už se nevzdám! Stokrát mě srazíš na zem po sto první vstanu! Život je spousta drobných výzev a je na nás jak se k nim postavíme.



Prožila jsem nádherný víkend spolu s přítelem a teď je tu opět pondělí. Nevadí mi chodit do školy a přesto je pro mě těžké se ráno odhodlat a jít do školy. Drby se šíří rychle a já jsem pověstná nenáviděná lhářka, aspoň podle spolužáků. Některé věci člověk nevysvětlí. Každý den beru jako výzvu, a i když jsem v poslední době k významnější změně nedošla, jsem si jistá tím, že i jeden letmý úsměv, pozdrav či promluvení s člověkem, který se straní ostatních je mnohem lepší než nedělat nic. Nic to nestojí a vyjádříte podporu někomu, kdo to potřebuje.

Zvažte sami - drobný pokrok či mrtvý bod?

Proč začínám?

6. listopadu 2014 v 20:00
Zdravím,
Jsem Lex, v současné době studuji gymnázium v malém městě. K tomu abych začala psát mě motivoval přítel. Díky němu jsem si uvědomila, že chci být lepší. Do nedávna jsem byla nevšímavá, lhostejná, sobecká ... tím se nesnažím, že jsem se změnila ze dne na den. Nezměnila! Stále s tou změnou dost bojuji! Bohužel. Ale co chci říct, je že jsem se rozhodla změnit a o svoji proměnu se podělit s ostatními lidmi. Chci ukázat, že to jde a že je o co stát.
Neměním se kvůli příteli, ale kvůli sobě. On mě ke změně pouze motivoval. Má svůj sen, za tím si jde a neustupuju a přitom si všímá lidí kolem sebe, když vidí, že mají problém, snaží se jim pomoc,když jsou smutní, snaží se je rozveselit, ... Nebudu dlouze jmenovat,co všechno dělá a jak je skvělej. Není dokonalý! Každý má nějakou chybu. Ale já tady nechci psát o něm. chci psát o sobě a o tom proč jsem se měním!
Nejdřív jsem si říkala, že si vše důkladně promyslím, pořídím si notebook, začnu se sebou něco dělat a psát o tom. Když jsem viděla jak ho tohle všechno naplňuje, rozhodla jsem se. Nebudu na nic čekat. Změním se teď! Ideální čas začít, nikdy nepřijde!
Nicméně je to boj! Nedávno jsem byla na místní konferenci (dobrovolná školní akce, která trvala celý den). Sešli jsme se skupina vybraných 5 lidí, kteří jsme se dobře znali. S námi šla i jedna holčina z prvního ročníku (asi 12 let), která tam nikoho neznala. Pořád jsem si říkala, že za ní musím zajít, ale neudělala jsem to! Pořád jsem to odkládala. Bára vypadala zaujatá jedním z výstavních panelů, řekla jsem si, až odtrhne oči půjdu za ní. Následně jsem se zapovídala, když jsem se otočila Bára na tom místě už nestála. V hlavě jsem pořád měla, že až jí uvidím, půjdu za ní. Nešla jsem. Po několika minutách jsem se znovu ohlédla, Bára stála opřená o stůl a psala sms. "Teď ne, budu ji rušit" řekla jsem si. Poté už oznámili začátek přednášky a my se přesunuli do sálu. Ta holčina potřebovala pomoc, vím jak jí asi bylo. Já ten pocit znám. I když jsem věděla, že za ní mám zajít, neudělala jsem to!
Teď vím, že byla chyba, vyčkávat a odkládat to. Když něco chcete musíte to udělat hned! Pořád si vyčítám, že jsem tam jen tak stála. Byla to chyba. já sama to vnímám jako osobní prohru. Ale s tím, že bude lehké změnit svůj život, jsem nepočítala. Nevzdám se! Příště už na nic nebudu čekat! Nesmím! a tady budu popisovat svoje úspěchy a pády. Třeba někoho zaujmu a přidá se. Jsme mladí lidé a kdo jiný by měl mít zájem o lepší společnost než my? My v ní budeme žít! Abychom mohli změnit společnost, nejprve musíme změnit sebe!

Kam dál