Listopad 2014

Myšlenky z nemocnice

21. listopadu 2014 v 21:43
Ahoj,
Po dlouhé době jsem tady zase. Ale než se začnu věnoat příběhu proměny, chci vysvětlit svoji pauzu. Všem se za to samozřejmě moc omlouvám. Měla jsem úraz a týden ležela v nemocnici. I když už jsem doma, pořád mi ještě není nejlíp, ale pokusím se, psát co nejvíce. Děkuju za pochopení.

Celkem mě naštvalo, když jsem skončila v nemocnici, zrovna když jsem si detailně naplánovala celý týden a byla rozhodnutá udělat další kroky směr k lepšímu životu. Ale když se zpětně na celou situaci podívám, jsem ráda, že se to stalo. Měla jsem neuvěřitelně moc času na přemýšlení. A je tu pár drobných myšlenek, o které se chci podělit. Ovšem nebudu (jako někteří pisálci článků typu 10 zaručených rad jak ...) vypisovat jednotlivé body, ale svojí myšlenku více popíšu. Koneckonců popisuju svojí cestu.

Úspěch se skláda z tisíce drobných krůčků, žádný nelze přeskočit. Vždy musíte trpělivě pokračovat dál!
Některé zvládneme na první pokus a u jiných musí udělat tisíc chyb, než zjistíme způsob, kterým to bude fungovat.
Samozřejmě každé selhání se počítá, ale je lepší počítat úspěch a ze selhání se poučit.
"Smířím se s neúspěchem, ale nikdy bych nepřijal fakt, že jsem s o úspěch nepokusil!" (Michael Jordan)
Uznávám byly chvíle, kdy jsem vše chtěla vzdát, vlastně občas ještě jsou. Kdo se vzdá s prvním selháním, nikdy nevyhraje!


Uvědomila jsem si, že není podstatné, co všechno si naplánujeme, ale co všechno splníme. K čemu mi byl dokonalý plán, když jsem ho neuskutečnila. S tím souvisí, že všechno má svůj čas. Můžeme se do všeho vrhnout bez přemýšlení, a nebo promyslet plán a pak dát vše do jeho uskutečnení.

Na nemocničním lůžku jsem chvíli uvažovala o tom, že se vrátím zpět ke "starému" způsobu života. Ale musím uznat, že by to byla chyba! Ačkoli vím, že někdy je těžké rozdávat lásku, pomáhat ostatním a za tohle vše sklidit pouze kritiku, nechci skončit dole. Chci stoupat směrem vzhůru, ne jen klečet v prachu! Chci být lepší! A taky lepší budu! Nečekám, že mě okolí pochopí, denně se setkávám s nepochopením, s falešností, přetvářkou,... Ale přesto doufám, že moje chování ovlivní alespo někoho, že si lidé konečně uvědomí, že nenávist, závist apod. nejsou cestou k úspěchu. Často selhávám, ale to i tisícovky jiných! Jsme jen lidé! Lidé selhávají! Selhání je důvodm proč to nevzdat, protože v těchto okamžicích si vždy uvědomím chyby, kterých jsem se dopustila a v "dalším kole" se jim vyvaruji.


Změna je život! Každý, kdo se pokusí o změnu sebe, ne okolí, má mé uznání. "Každý chce měnit svět kolem sebe, ale málokdo si uvědomí, že musí začít u sebe" (L. N. Tolsotoj)
Kdyby tohle udělal každý, svět by byl lepší. Ale je to jen hezký sen. Pojďme to změnit!

Pokrok nebo mrtvý bod?

10. listopadu 2014 v 20:57
Zdravím Vás,
pár dní od doby, kdy jsem se rozhodla o svoji změny podělit s ostatními, již uplynulo. Nyní sedím a přemýšlím, zda jsem od té doby udělala nějaký pokrok. Nevím. co lze za pokrok na cestě k lepšímu životu považovat? Váhám s odpovědí. Jelikož nechci jen psát fiktivní články o změně, ale chci se podělit o skutečnou změnu. Opět začnu příběhem ze života.
U nás na gymnáziu, v paralelním ročníku studuje i jeden kluk, který se sem asi před rokem přestěhoval z Prahy. co si budeme nalhávat, nemá zde příliš mnoho kamaradů. V podstatě se s ním kamarádí pár lidí, kteří s ním cítí lítost. Nedá se však říct, že takový přístup k němu měli jeho spolužáci od začátku. Osobně si myslím, že naopak jeho třída byla z počátku velmi vstřícná a přátelská, ale pak došlo ke změně. Jindra (nový spolužák) prostě přišel na malé město a jako největší frajer, tady zkoušel sbalit každou holku, kterou potkal. Nevím proč? Měl být rád, že ho všichni tak dobře přijali. Po pár týdnech už měl všichni jasný obraz a od té doby jde živtem na škole s nálepkou frajírka, co to zkoušel na každou a ještě očekával, že jen proto, že je z města, začnou holky šílet. Nestalo se tak. Jindra nyní chodí do školní psychologické poradny a vymýšlí, co udělat, aby obnovil vztah se spolužáky. Zkrátka platí, že ztracenou důvěru lze jen těžko obnovit.

"Neslibuj, že vykonáš, nehonos se, žes vykonal, ale ponech svým skutkům, aby za tebe mluvily." Jan Ámos Komenský


Abych moc neodbočovala a vrátila se zpět k sobě. Důvod proč zde zmiňuji tento příběh je, že si myslím, že když se chceme změnit nemůžeme se pouze soustředit sami na sebe, ale musíme vnímat i okolí. Sama jsem si tou cestou prošla - ono někdy zkrátka člověka odsoudí anižby ho poznali a vůbec mu dali šanci a někdy tu šanci člověk prostě promarní sám. Sama jsem dost šancí promarnila a vždy to vzdala, ale ted už se nevzdám! Stokrát mě srazíš na zem po sto první vstanu! Život je spousta drobných výzev a je na nás jak se k nim postavíme.



Prožila jsem nádherný víkend spolu s přítelem a teď je tu opět pondělí. Nevadí mi chodit do školy a přesto je pro mě těžké se ráno odhodlat a jít do školy. Drby se šíří rychle a já jsem pověstná nenáviděná lhářka, aspoň podle spolužáků. Některé věci člověk nevysvětlí. Každý den beru jako výzvu, a i když jsem v poslední době k významnější změně nedošla, jsem si jistá tím, že i jeden letmý úsměv, pozdrav či promluvení s člověkem, který se straní ostatních je mnohem lepší než nedělat nic. Nic to nestojí a vyjádříte podporu někomu, kdo to potřebuje.

Zvažte sami - drobný pokrok či mrtvý bod?

Proč začínám?

6. listopadu 2014 v 20:00
Zdravím,
Jsem Lex, v současné době studuji gymnázium v malém městě. K tomu abych začala psát mě motivoval přítel. Díky němu jsem si uvědomila, že chci být lepší. Do nedávna jsem byla nevšímavá, lhostejná, sobecká ... tím se nesnažím, že jsem se změnila ze dne na den. Nezměnila! Stále s tou změnou dost bojuji! Bohužel. Ale co chci říct, je že jsem se rozhodla změnit a o svoji proměnu se podělit s ostatními lidmi. Chci ukázat, že to jde a že je o co stát.
Neměním se kvůli příteli, ale kvůli sobě. On mě ke změně pouze motivoval. Má svůj sen, za tím si jde a neustupuju a přitom si všímá lidí kolem sebe, když vidí, že mají problém, snaží se jim pomoc,když jsou smutní, snaží se je rozveselit, ... Nebudu dlouze jmenovat,co všechno dělá a jak je skvělej. Není dokonalý! Každý má nějakou chybu. Ale já tady nechci psát o něm. chci psát o sobě a o tom proč jsem se měním!
Nejdřív jsem si říkala, že si vše důkladně promyslím, pořídím si notebook, začnu se sebou něco dělat a psát o tom. Když jsem viděla jak ho tohle všechno naplňuje, rozhodla jsem se. Nebudu na nic čekat. Změním se teď! Ideální čas začít, nikdy nepřijde!
Nicméně je to boj! Nedávno jsem byla na místní konferenci (dobrovolná školní akce, která trvala celý den). Sešli jsme se skupina vybraných 5 lidí, kteří jsme se dobře znali. S námi šla i jedna holčina z prvního ročníku (asi 12 let), která tam nikoho neznala. Pořád jsem si říkala, že za ní musím zajít, ale neudělala jsem to! Pořád jsem to odkládala. Bára vypadala zaujatá jedním z výstavních panelů, řekla jsem si, až odtrhne oči půjdu za ní. Následně jsem se zapovídala, když jsem se otočila Bára na tom místě už nestála. V hlavě jsem pořád měla, že až jí uvidím, půjdu za ní. Nešla jsem. Po několika minutách jsem se znovu ohlédla, Bára stála opřená o stůl a psala sms. "Teď ne, budu ji rušit" řekla jsem si. Poté už oznámili začátek přednášky a my se přesunuli do sálu. Ta holčina potřebovala pomoc, vím jak jí asi bylo. Já ten pocit znám. I když jsem věděla, že za ní mám zajít, neudělala jsem to!
Teď vím, že byla chyba, vyčkávat a odkládat to. Když něco chcete musíte to udělat hned! Pořád si vyčítám, že jsem tam jen tak stála. Byla to chyba. já sama to vnímám jako osobní prohru. Ale s tím, že bude lehké změnit svůj život, jsem nepočítala. Nevzdám se! Příště už na nic nebudu čekat! Nesmím! a tady budu popisovat svoje úspěchy a pády. Třeba někoho zaujmu a přidá se. Jsme mladí lidé a kdo jiný by měl mít zájem o lepší společnost než my? My v ní budeme žít! Abychom mohli změnit společnost, nejprve musíme změnit sebe!